Začínaly podzimní prázdniny a my se rozhodli užít si společný výlet do Českého ráje. Z důvodu našeho velkého počtu (6 ježků + Želvič) a nepoměrně menšího úložného prostoru aut jedoucích stejným směrem, jsme sice cestovali vlakem, ale pouze s jídlem v baťůžkách. Krosny a hudební nástroje nám odvezli naši milí náčelníci.
Vyrazili jsme 14:43 z Chrudimi a v Pardubicích přestoupili na dlouhou cestu do Turnova. Ve vlaku jsme se zabavili Želvičovou celovíkendovou hrou, která spočívala ve vyhledávání různých situací či věcí ze předem daného seznamu. Čekal nás poslední přestup. I se zpožděním, které nás po celou dobu doprovázela, jsme do Mnichova Hradiště dorazili ještě za světla.
Od chaty nás dělilo už jen několik kilometrů pěšky, polemi a hustými lesy. Cesta šla dobře, zpočátku. S přibývajícím bahnem a s ubývajícím denním světlem se šlo hůře, ale úsměv na tváři nám zůstal. Po nějaké době jsme za tmy dorazili do cíle. Tedy skoro. V Branžeži jsme sice byli, ale Petrův popis byl pro nás neznalé velice zavádějící. Tak jsme možná probudili pár krav a na chatu přišli mírnou oklikou. Posádky jedoucí auty, ve složení Petr, Jáňa, Kryštof a Tom, Míša, tam již nějakou dobu byli. Pohostili nás, povyprávěli jsme jim zážitky z cesty a šli jsme si vybalit. Po pomyslném ubytování jsme si zahráli Activity, ale i zcela neznámou hru se smrdutými plošticemi a podobnou havětí. Radovali jsme se ze skoro vyhraných her a šli jsme všichni do postelí.
Sobotní ráno bylo zamračené a krušné. Zdlouhavé přemlouvání vyměnila vodní pistole a najednou šli na rozcvičku všichni rádi. Rozcvičeni jsme se nasnídali a vyrazily na výlet do Drábských Světniček. Cestou tam jsme se stavili na zřícenině hradu Valečov, kde jsme absolvovali prohlídku s vyčerpávajícím výkladem. Vystoupali jsme pár kopců a dorazili do plánovaného cíle. Když jsme se nasytili krásným výhledem, udělali několik fotek nejen do rodinných alb, dávno už jsme pomýšleli na jídlo. Při cestě jsme samozřejmě nezapomněli zahrabat nejmenovanou členku a Kryštofa do listí. V restauraci Na krásné vyhlídce jsme se najedli a vraceli jsme se zpět do chaty připravovat na noční orienťák. Zatímco my jsme zpívali za doprovodu houslí, kytary a trubky, večeřeli, opékali buřty a marshmallowny, náčelníci roznášeli/rozváželi kontroly.
Hlídky v obsazení Rostík – Michal, Terka T. – Kubík a Terka H. – Pája postupně vyrazily a pouze s živým světlem hledali 8 kontrol. Všichni byli víceméně úspěšní, jen 8. kontrola udělala 2 hlídkám trochu problém, ale všichni se vrátili zdraví a šťastní. Na rozdíl od většiny ostatních neorienťákujících, které v Citadele porazil Želvič. Následovala opět společenská hra, pozdní večeře a nakonec jsme zalehli.
Druhé ráno se naštěstí obešlo bez rozcvičky, za to se záludnou hrou. O snídani jsme se rozlosovali do dvojic. Měli jsme kreslit zadané rozvoje cíle tisíciletí OSN a dávat do páru s obrázky spoluhráče. Všem se zadání podařilo splnit, ale nejrychlejší byli Kubík s Pájou. Nakonec naší výpravy jsme se šli podívat na nenalezenou 8. Kontrolu a ke Komárovskému rybníku s písčitou pláží. Tu jsme využili k postavení želvy a hraní ocásků.
Občerstvili jsme se, sbalili všechny věci a byli náčelníky odvezeni na nádraží do Bakova nad Jizerou, kde jsme se s Tomem a Petrem rozloučili a jeli domů. Cesta zpět se nesla v duchu dojídání zásob a užívání si posledních chvílí pospolu.
Užili jsme si to, bylo nám krásně. Tak doufám, že si to co nejdříve zopakujeme.
Pája
.
