V sobotu 18. května jsme se sešli v ranních hodinách na vlakovém nádraží v Chrudimi. Náročnou a zdlouhavou cestu vlakem všichni bez újmy přežili. Bílek, vystupovat!!! Sotva jsme vystrčili nos z vlaku, začal trénink v oblékání, následně i ve svlékání, si pláštěnek. Celou procházku údolím jsme započali obležením místního kiosku se suvenýry. O kousek dál svlékáme pláštěnky, neprší, nelije ani nemrholí. Podešli jsme železnici a už to začalo. Cedule nás upozornila na menší překážky na trase způsobené kůrovcem. My, náčelníci, máme toto údolí v paměti zaryté jako krásně zelené údolí s šumící řekou a cestičkou klikatící se podél břehu. Šup zpět do reality. Všude pokácené stromy, přes cestu, přes řeku, ve stráni … Několika stromů jsme využili a potrénovali dovednosti Kober, jak umí přecházet kládu přes řeku tam a po další kládě o několik pár metrů dál zpět. Ondra s Tondou cestou neustále rybařili, nahazovali prut vytvořený z vlastních věcí. Po druhé se oblékáme do pláštěnek. Neprší, mírně lije. Naštěstí přeháňka přešla velice rychle a my pokračujeme k dalšímu úkolu. Sprint kolem stromu, ke značce a do kopce do cíle. Na mokrých kořenech všichni bravurně zvládli zadaný úkol. Pokračujeme dál, kape už jen ze stromů. V ohybu Doubravy jsme zahlédli krásné ohniště u skály. Má to jeden háček, je to na druhém břehu. Naštěstí je poblíž pár popadaných stromů, které nám udělali krásný přechod. Obsadili jsme ohniště, připravili si dřevo a opekli, co se dalo. Buřtíky, maršmelouny, klacíky či chleby. S nacpanými bříšky nás trochu začal hnát nejen čas, ale i hřmění. Místo her a soutěží si znovu oblékáme pláštěnky, i když jen na krátko. Na vykácené pasece jsme obsadili pařezy a na chvíli nechali odpočinout nohy. Chůzi jsme vystřídali v běh. Několik kol hry „Škatulata, batulata, hýbejte se!“ nabila energií všechny do další cesty. U skautské základny poblíž Chotěboře jsme uviděli propustek. První začal přemlouvat a žadonit, že musíme prolézt trubkou pod silnicí. Jeden za druhým jako housata podcházeli všichni členové naší výpravy trubkou. K rychlejšímu tempu nás nikdo nemusel pobízet, o to se postaralo hřmění s prudkým lijákem. Doběhli jsme pod strom a znovu si oblékáme pláštěnky. Někteří nechápavě koukají, než jim dojde, že prší. Poslední úsek cesty už nikdo neřešil mokrou trávu, kalužiny nebo bláto, každý měl na sobě něco mokrého. Kvůli dešti jsme si po cestě nemohli zahrát víc her, proto jsme si za odměnu v Chotěboři dali lehké občerstvení završené v cukrárně. Cesta autobusem rychle utekla a rodiče nám nemohli uvěřit, že nám skoro celý den propršelo.
Fotogalerie z výpravy
Kobry na Doubravě
